Milena Steinmasslová v roli Ruth Steinerové a Štěpánka Ligas coby Lisa Morissonová rozehrály inscenaci Donalda Marduliese s chirurgickou přesností a takovou dávkou lidskosti, že jsme občas zapomínali dýchat. A tak jsme společně s nimi odkrývali vrstvu po vrstvě všechny ty ambice, obdiv i závist, které mezi dvěma ženami rostou do obřích rozměrů, aby následně praskly.

O tom, že to Lišku s Isteníkem na jevišti baví, nemohlo být pochyb. Oba jsou mistři improvizace, a tak okamžitě dovedli využít ´ústřelu´ toho druhého, čímž pobavili nejenom publikum, ale i sebe. Vtip, švih, herecké mistrovství a kapela, to je to, co dělá Fichtl nezapomenutelným především pro nás, pamětníky té doby, protože tohle jsme vážně byli my.

S hořkou komedií ´S láskou Mary´ přijelo do jabloneckého kulturního stánku Divadlo Bolka Polívky Brno. Původní předlohu amerického herce, režiséra, dramatika a scénáristy Paula Elliota dramaturgicky zpracoval Miroslav Ondra a pod režijním vedením Petra Halberstadta se v hlavní roli Connie objevila Zuzana Slavíková, její dceru hraje Gabriela Štefanová, role Mikllie patří Haně Halberstadt a Leonu ztvárňuje Nicole Halberstadt. Dámský kolektiv doplňuje jediný muž, a to Ondřej Dvořák. A pak je tu samozřejmě Mary. I když...

Bezruký Frantík je výborně uchopenou inscenací, která vás bezostyšně vtáhne do nitra lidské křehkosti i síly a nepustí, ani když se horko těžko chcete vydrápat ven. Z mého pohledu není hra o smíchu (jak říkají sami tvůrci, u černočerného vtipu nevýskáte ostošest), ale je to směsice emocí, odvahy a vnitřní síly, kterou nemá každý z nás a když ano, neodkrývá karty tak přímočaře, jak se to podařilo Divadlu Pod Palmovkou.

Hluboce lidský příběh vyprávěla Lucie Bílá před absolutně vyprodaným kulturním stánkem s lidskostí sobě vlastní. Recitál, vystavěný v podstatě do mozaiky vzpomínek, byl vlastně kapitolami románu, který zhltnete jedním dechem a po probdělé noci vám je na poslední stránce líto, že už je konec. Všechny ty lásky, ztráty, naděje i vzpomínky Lucie servíruje dychtivému publiku bez přetvářky, bez pozlátka a se srdcem dokořán.

Alfou a omegou večera byl bezesporu Štěpán Švestka, jehož interpretace spojovala technickou preciznost s neuvěřitelnou citlivostí a vášní. Vedle tohoto výkonu však obecenstvo dokázal ohromit i velice vtipným a přátelským průvodním slovem, během něhož se diváci báli i zakašlat. Jeho přátelský projev dodal již tak skvělému večeru další rozměr a příjemnou uvolněnost.

S neotřelou komedii ˇVraťte nám Sofii Lorenovou´ přijelo do našeho kulturního stánku Divadlo v Řeznické Praha. Zhruba sedmdesátiminutové představení, nesoucí v sobě lehkost, melancholii, humor, ale i nenápadnou bolest, napsala Klára Formanová na námět Jitky Sedláčkové. Posledně jmenovaná si v inscenaci střihla roli Milušky zasloužilé manželky a matky dospělého syna, který zatím mama hotel neopustil, ale kdo ví...

Sólový recitál Jiřího Mecy, věnovaný historickým kytarám, byl promyšleným návratem ke kořenům romantické kytarové hudby. A návrat to byl vysoce citlivý, sofistikovaný a zároveň hluboce osobní. Dramaturgie večera nabídla pečlivě vystavěné putování napříč Evropou.

Jana Krausová servíruje publiku směs odvahy, rozpačitosti a odhodlání s noblesou sobě vlastní a Karel Roden v kontrastu působí jako muž, který by raději opravil ucpaný odpad než vlastní manželství. A je ve své roli natolik přesvědčivý, že vás naprosto odzbrojí.

Straussova hudba plynula s elegancí, ansámbl šlapal jako přesně seřízený stroj a zároveň si zachoval radost a nadhled. Výkony sólistů byly odzbrojující a v kombinaci s energickou choreografií Vladimíra Gončarova a svižným tempem vznikl kompaktní, živý celek, jenž ani na okamžik neztratil dech.